Staré články 4
Maturitní ples Peteho, tedy Petra Hovorky
PoKy: Hned, co mě Pete upozornil na svůj ples, byl jsem odhodlán jít - ne sám, ale ve dvou. Moje Lucinka to docela uvítala, takže nic nebránilo tomu, abychom šli. Zatím jsme vlastně ani netušili, kdo další dorazí.
Lukáš: Na fóru PF jsem si přečetl Peteho pozvánku na jeho maturitní ples, ale vzhledem k pracovním povinnostem, které mi připadly právě na čtvrtek 7.2. to prostě nešlo. Tak jsem byl připraven se omluvit s tím že pokud to půjde, tak se zastavím po práci. Jen co jsem se chystal dát vědět Pítýmu, tak mi volal a srdečně mě zval na ples, což mě moc potěšilo, ale bohužel jsem mu oznámil, že to moc nevidím.
PoKy: Ptal jsem se fráni, ten prý jít ale nemohl. Lukáš (zde známý jako SmrtSpartě) měl zase práci, a tak to vypadalo, že to nebude zrovna červenobílý ples. Nicméně čas pokročil a bylo třeba vyjednat s Petem předávku lístků pro mě a pro Lucinku. Předávka měla proběhnout potajmu u mojí milované školy. Nakonec se tak i stalo, Peteho jsem spatřil sedícího a moc nevnímajícího na lavičce u tramvajové zastávky. Předal mi dva lístky s tím, že se kontrolní útržky často trhají samovolně působením času a jiných vnějších vlivů. Lístek měl velmi pěkný design a to z prostého důvodu, navrhla ho totiž Peteho přítelkyně Hanka. Chvíli jsme jen tak seděli a povídali si (asi tak 15 minut). Mimo jiné mi Pete trochu zklamaně ohlásil, že asi ze známých nepůjde nikdo další, jen Spivi, který měl s Petem také sraz. Po chvíli také dorazil. Opět jsme chvíli seděli (asi tak 20 minut), načež jsem se jako první rozhodl, že je čas vyrazit.
Lukáš: Člověk míní pán bůh mění, den nato mně volal kolega, že by se mu víc hodilo, kdybych vzal pondělí 11., na což jsem přikývl a v ten moment jsem nevědomky měl ve čt volno. Poté co mi to došlo, tak jsem psal Pítymu, že se stala změna, ale že nemám lístek! Pítý mě ujistil, že vstupenky se budou prodávat uvnitř Kongresového centra a že s nimi nebude problém. Tak jsem se začal domlouvat s Pokym.
PoKy: Ve středu po florbale (tedy den před plesem) mi Lukáš po cestě domů řekl, že se cosi změnilo a že najednou na ples může jít také. Vytáhl jsem z peněženky lístky, abych mu je ukázal, ale koukám, že útržky jsou oba téměř utržené. Cestou domů jeden odpadl úplně. Pete mě ujistil, že to nevadí, takže jsme na ples vyrazili víceméně společně a se všemi částmi lístků (Lukáš bez něj).
Lukáš: Sraz si dáváme v 18:30 na zastávce metra „C“ Vyšehrad, já tam jsem o 10 minut dříve a čekám na Pokyho s Luckou. Ty přijíždí cca 5 minut po mně, a tak vyrážíme společně na ples. Já teda ještě pro lístek… Vcházíme do hlavního vchodu kongresového centra, procházíme chodbou k eskalátoru, u kterého je stoleček. Za ním dvě sympatické slečny u kterých si kupuji vstupenku, pak jdeme do šatny odložit si bundy a hurá na ples!
PoKy: Když jsme společně dorazili do Kongresového centra, Lukáš si hned oddychl. Lístky totiž prodávali hned u vchodu, bez fronty a dokonce dvě usmívající se slečny. Pak jsme navštívili šatnu. Tam si Lucinka sundala kabát a odhalila tak svoje krásné šaty, Lukáš pro změnu sundal australský klobouk z klokana. Směrovka k plesu ukazovala jasně, ale já se zastavil. Před námi stálo několik slečen vietnamského (nebo čínského) původu, jedna s děrovačkou v ruce. Docela jsem váhal, jestli jdeme správným směrem, protože jsem se bál, abych se neocitl na nějaké asijské slavnosti, ale opravdu jsme šli správně. Tak jsme se zjevili přímo na místě činu. Dali jsme si něco k pití a prohledali snad všechny patra, ale nenašli jsme ani Peteho, ani Spiviho, ačkoliv ples už začal.
Lukáš: Našli jsme si místo nahoře na patře, podívali se na Pítýho předtančení (kterého se účastnilo asi 9 párů), kde předvedli mimo jiné i zvedačku, za kterou by se styděl i sám Patrick Swazy. Stáli jsme ale stále mezi stolky, a tak jsme si po tomto představení našli alespoň neobsazený stoleček, ze kterého jsme sledovali slavnostní maturitní nastoupení a představování jednotlivých studentů, později šerpování a tanec s učiteli a rodiči.
PoKy: Přemlouval jsem Lucinku už dříve k tanci, ale zřejmě se styděla, i když je pravda, že parket byl opravdu zatím celkem prázdný. Nicméně čas pokročil a stále se „šerpovalo.“ Když pak i to skončilo, začalo se opět tancovat a tentokrát i s naší účastí. Doba ale pokročila ještě dál a najednou se před námi objevil Spivi se svou kamarádkou Žanetou, kteří už nás zřejmě hledali. Podíval jsem se na mobil, kde jsem měl několik zameškaných hovorů a jednu sms, ale to už teď bylo jedno. Vyrazili jsme k baru, kde jsme si dali skoro všichni jablíčko. Co se ale nestalo, najednou se před námi objevil Pete. A pak se objevily další dvě verze Peteho – jedna větší a silnější, pak verze - Pete v budoucnosti. Bylo vcelku jasné, že je to bratr a otec. Dočkali jsme se i Hanky a já zatím kontroloval šaty Lucince, protože mi bylo jasné, že jsem jí je pošlapal.
Lukáš: S Pítým jsme si připili na zdraví na **** ******, ale po chvíli se Pítý opět vzdálil, že se musí připravit na vystoupení, které nám u baru neodtajnil a nechal nás tak ještě chvíli v napětí. Potom jsme ještě diskutovali na baru, ale zanedlouho jsme si šli najít stoleček s vyhlídkou na závěrečné představení osmi tříd. První ze tříd měla hudební vystoupení, kde zahráli dvě písničky (nutno podotknout, že výběr druhé písně od Karla Kryla byl docela vkusný, nejenom pro text písně, ale i od interpreta, protože jestli pánové z bývalého režimu tam nahoře slyšeli, že Kongresovým centrem zní právě Karel Kryl, tak se musí v hrobě obracet. Poté ale přišla na řadu Pomáda, na kterou tancovala Pítýho třída, ta si vysloužila bouřlivý aplaus. Poté jsme sešli dolů za Pítým, poděkovali mu za pozvání, udělali si společnou fotografii a šli zpět do šatny pro bundy, klobouk, jak Poky zmínil a vyrazili domů, Poky ještě na hůrku doprovodit Lucku.
PoKy: Lucinka bydlí docela daleko a čas pokročil, takže poslední metro bylo dávno pryč. Je docela dobrodružství jet odněkud z Butovic někdy po půlnoci domů nočními linkami. Už byla docela zima, ale autobus přijel včas. K mému překvapení jsme v něm jeli skoro celou cestu jen já a řidič, až kdesi na Jinonicích nastoupilo dost podezřelé a opilé „úkáčko“ s poněkud zakrvácenou rukou. Když autobus zastavil na konečné na Andělu, opilý Ukrajinec se připotácel k řidiči a o čemsi diskutoval. Řidič otevřel jen přední dveře, abych snad nedej bože nevystoupil a nenechal ho s tím individuem o samotě. Já se však po chvíli protáhl kolem nich i těmi předními dveřmi a Ukrajinec naštěstí po řidiče po chvíli vystoupil také. Slyšel jsem, jako by mě volal, ale dělal jsem jako by nic a hlavně se neohlížel. Došel jsem na tramvajovou zastávku, kde už čekalo dost lidí, nicméně Ukrajinec došel až sem a každého (včetně mě) se zeptal, nemá-li oheň. Překvapivě nikdo neměl. Načež odešel a po cestě cosi neadresně vykřikl, ovšem netuším co.
Noční tramvaj z Anděla přijela brzy, takže jsem si stoupl kamsi stranou od houmelesů (mimochodem jeden nich si celou dobu intenzivně slintal na bundu tak, že byla celá mokrá). Na sedačkách vedle mě seděl nějaký Slovák, takový ten typ, co má spoustu kamarádek, pečlivě si nagelovává vlasy, zajímá se o značky oblečení a baví ho nakupování a disko. Nechci říct přiteplený, tak nevím, jak to obejít. Tenhle Slovák si povídal s nějakou slečnou, ani nevím o čem, ale najednou se mě zeptal, co jsem měl k večeři. To jsem nečekal ani já, ani ta jeho kamarádka. Nicméně mi tenhle rozhovor nevadil (na rozdíl od povídání s úkáčkem), tak jsem mu odpověděl, že jsem si osmažil přírodní řízek. Načež ho to jaksi „vyděsilo“, jak je možné, že to nedělám tři hodiny a pořádně si s tím nevyhraju, apod. Jenže co má člověk dělat, když na to má včetně konzumace jen 20 minut? Nicméně jsem se na chvíli zabavil, bylo to zajímavé, ale to už jsme byli na známé zastávce Lazarská, kde tramvaj dlouhou dobu stojí. Tu jsem si všiml u dveří tramvaje kamaráda Kryštofa, který měl pod bundou slávistický dres. Vracel se domů z fotbalu. Vystoupili jsme na I.P. Pavlova a jak jsme si povídali a sledovali pár opilých slečen, které s alkoholem ztratily svou důstojnost a na drahých podpatcích se válely po zemi, ujela mi tramvaj. No nic, řekl jsem si a podíval se na jízdní řád… Nicméně vyšlo mi lepší jít pěšky než čekat. Cesta z Prahy
Hodně štěstí při maturitě Pítý!
Ples GO 2008
Ples pro mě začal už někdy v půl pátý, kdy jsem se vydala za Domi. U ní jsme se oblíkly a vůbec tak nějak připravily na ples. Domi samozřejmě na ples nemohla jít bez svýho nezbytného klobouku, kterej jí hned v metru sletěl z hlavy Protože jsme vyrazily dost brzo, byly jsme před Lucernou už někdy chvilku po třičtvrtě místo v sedum. Za chvilku dorazila Marti a po ní i Maty. Jako brzda se ukázala Mouni, která přišla pozdě a jako jediná ještě nebyla oblečená, takže jsme na ní museli pořád někde čekat
První cesta v Lucerně vedla samozřejmě k baru, kde pán prej chtěl po každym občanku. Osmnáct už nám naštěstí bylo, takže nebyl problém S pitím jsme se všichni odebrali nahoru na druhej balkon, protože to bylo jediný místo, kde se daly sehnat místa k sezení. Stužkování primánů nás moc nebralo, jediný, co nás překvapilo, byla jejich vejška. Nechtělo se nám věřit, že takhle malinký jsme v primě taky byli
Pak už nastupovaly oktávy a čtvrťák. To už nás teda dokonce i zvedlo ze židlí. Každá třída nastupovala na jinou písničku a tvořily tradiční kruhy (já vim, že Truhlářská to měla prostě lepší :P). Pak následovalo tradiční focení a vybírání peněz. Taneční sóla jsem neviděla, ale určitě byla vtipná jako vždycky
Po nezbytných ceremoniích se rozjela volná zábava občas přerušená nějakým vystoupením. Nejprve vystupovali nějaký mistři republiky v bůhvíčem (panu moderátorovi nebylo moc rozumět). Když začali tancovat, tak jsme si s Marti řikaly, co to jako má bejt, že to vypadá jako vystoupení nějaký třídy, pak ale rozjeli zvedání nad hlavu a podobně a prvotní dojem byl ten tam. Na jejich vystoupení navázal čtvrťák. Ti předvedli směs různejch tanců akorát jim chybělo techno a infantilní vystoupení na pásla ovečky Lucernou se zas po tejdnu neslo „Jsme parta správná“. Pak se asi na hodinu zas spustil set písniček, který se v Lucerně prostě hrajou na každym plese, v čele s písničkami z Rebelů. Na to pasovalo i vystoupení oktávy B, protože oni si právě připravili choreografii na tuhle hudbu. Docela pěkný vystoupení, nejhezčí asi bylo, když kluci s culíčkama a v sukýnkách tancovali s aktovkami na Pátou Potom začal set těch méně tradičních hromadnejch tanců, který jsou teda v programu plesů v Lucerně tradiční dost Já jsem se týhle zábavy neúčastnila, radši jsem lila víno po stole Holky se odebraly dolů tancovat, ale moc dlouho tam nevydržely. Část plesu pod vedením orchestru se chýlila ke konci a blížila se diskotéka Oldřicha Burdy. Předěl mezi tím vyplnilo poslední vystoupení maturitní třídy. Na parket vyběhla oktáva A v plavkách a černošskejch sukýnkách a začali tancovat kolem papírovýho totemu, ke kterýmu nakonec přivázali i třídní profesorku. Nic moc složitýho, ale efekt dokonalej! Konec plesu se tedy nesl ve znamení diskotéky, Burda se fakt vyznamenal, takovej mix se jen tak nevidí Někdy okolo třičtvrtě na jednu nás z Lucerny „vyhodili“ a jelo se pokračovat na after.
Všechny jsme měly hlad, ale Mekáč ve Vodičkově měl zavřeno a ve vedlejším arabskym nebo jakym bufetu to smrdělo jako ve vopičárně, tak jsme radši pokračovaly dál hlady. After byla kousek od Palačáku, takže jsme se na Lazarský pokusily chytit nějakou tramvaj. Dokonce jsme vybraly i tu správnou, která byla narvaná jenom lidma z Omský. Z Palačáku jsme sledovaly dav, takže jsme klub v pohodě našly.
Za dveřma nás ale docela překvapila fronta, která byla, jak jsme později zjistily, na šatnu. Po dlouhym rozmejšlení, jestli teda jdeme dovnitř, jsme frontu vystály a mohly se jít bavit. Ale já osobně se moc nebavila, v klubu bylo narváno (naštěstí se nám povedlo zasednout někomu stůl), bary neustále v obležení a lidi málem přepadávali z parketu, já navíc vstávala před šestou, což se na mě začalo podepisovat. Takže jsem chvilku poseděly, dostaly od nějakýho kluka miliony a šly zase domů. Na Palačáku mi ujela tramvaj před nosem, tak jsem šla s holkama na Karlák, kde pro změnu ujely všechny tramvaje holkám. Any s Domi se teda radši vypravily pěšky na Pavlák se najíst, co dělala Mouni a Marti mi není známo, ale já jsem nastoupila do tramvaje plný bezďáků a jela dom
Teda Marky! Zpozdila jsem asi o 5 minut a zajímalo by mě, jestli ty bys v takovejch šatech, co jsem měla já, jela přes půlku Prahy... :-P Ale díky, za to utažení korzetu. ;-)
Jinak dodám, že pán u výčepu nás fakt odrovnal - *****! Stojim si zatím, že byl zvědavej. :-P :-D
Sólo pro profesory i rodiče bylo v některých případech velmi veselé, což jako divák povrzuji. :-)
A musím se ještě zmínit o těch "akrobatech" (či co to bylo) - no, skoro jsem na to koukala s otevřenou pusou - zvedání nad hlavu je slabý pojem! Stavěli neuvěřitelné pyramidy, všelijak se vyhazovali a podotýkám, že tam byl jen 1 kluk!Jako příklad uvedu slečnu, co se zalomila do mostu a zvedla 1 nohu, pak přiběhla jiná slečna, suverénně jí stoupla na břicho a následně se vyšplhala na tu zvednutou nohu, kde se chytla rukama za špičku a udělala rozštěp! 8-O Podobných "figur" tak bylo mnoho.
Vystoupení čtvrťáku mě moc neuchválilo, ale oktávy byly výborné! :-) Pánové v punčocháčích nebo silonkách a minisukních... Ti, co nevlastnili delší vlasy (takových moc nebylo) si někde opatřili paruky... :-D Holky zase napochodovaly v pánském (kalhoty, košile a kšandy)... Rituálnímu obětování Kubešky nemám co vytknout! :-) To se mi mooooc líbilo, už jen proto, že nás učila 1 rok fyziku a 4 roky chemii. :-)
Hudební repertoár - děs a hrůza. Obdivuju ty hudebníky, že se z těch písniček za ty roky, co je hrají, nezbláznili. DJ Burda začal sice dost slibně (chvilkami to byla tedy velká paluba (prostorově), ale pořád lepší než to retro okénko, co chystal), ale následně upadl do dob minulých a vytahoval pecky jako Non-stop, Dlouhá noc... Odrovnal nás tím, že jsme měli tančit na Kabáty (rozhodli jsme se radši si sednout či lehnout) a některým z nás zkazily náladu dojemné ploužáky na závěr (takže jsme opět seděli či leželi a do toho krákali (pardon, ale o zpěvu se třeba o mě nedalo hovořit :-D)z plna hrdla s interpretem (já jsem pak následkem toho cestou domů na Martinu v tramvaji chraptěla jak stará bába. :-D Tím se dostávám k mému a Martininému přesunu ke mně, kde jsme asi v 5 ráno šly konečně spát, aby nás v 8 probudilo nějaké bouchání u sousedů, co si předělávají koupelnu. :-D
A ještě poslední věc k after - to bylo fakt hrozný! Totálně mě dorazila ta fronta na šatnu (už mě otrávil přesun, kdy nikdo nevěděl, kde to vlastně je a všichni se spoléhali na ostatní, že půjdou za nimi...). Jinak ten prostor se mi moc líbil až na tu další frontu u baru, kam jsem se nerozvážně vydala hned po vstupu do sálu. Málem jsem tam pustila kořeny, takže když jsem si konečně objedla, vyžahla jsem svou vodu, po které jsem prahla už od opuštění Lucerny, naex, takže jsem zase nic neměla a už odmítala tam znova stát takovou dobu!
No, takže asi tolik můj komentář. Do větších detailů už zabíhat nebudu. ;-)
Interview s umělcem
čera (28. 2. 2008) se uskutečnila PoKyho vernisáž v České společnosti pro duševní zdraví (více na http://www.asantekotoko.estranky.cz/clanky/moje-vystava/vernisaz ) a mě napadlo, že bychom našemu umělci mohli položit pár otázek (je to zase jiná forma "reportu") a já začnu...
(Takže, PoKy, směle odpovídej! ;-) )
- Kdy jsi začal cíleně malovat?
Asi tak do třetí třídy jsem občas dostával na vysvědčení z výtvarky dvojku, doma jsem trochu kreslil, ale to byla spíš taková dětská zábava. Časem mi to začalo jít, ale to už jsem zas trochu vyrostl, a tak jsem maloval jen ve škole. No ale když se to najednou začalo líbit, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkoušet i doma. Vlastně ani nevím, kdy to bylo, ale asi už jsem byl na gymplu. Takže mi mohlo být tak 16 let.
- Chodil jsi do nějakého výtvarného kroužku?
Jen jednou - a to na gymplu. Bylo to v prváku, myslím že na pololetí nebo na rok (už nepamatuju). Moc mě to nebavilo, pořád jsme kreslili nějakej hadr hozenej na židli apod... Pak to bylo lepší, to jsme měli zkusit reprodukci nějakýho obrazu. Vybral jsem si obraz od Augusta Mackea (Dámy s klobouky) a když byl skoro hotov, polil jsem si ho vodou (přímý zásah). Pak mě to nějak odradilo a nebavilo, navíc za to chtěli ještě platit, tak jsem to nechal. Takže památkou je jen ten obraz hadru, který snad dodnes visí na nástěnce u tělocvičny a ta reprodukce, kterou jsem viděl pak už jen jednou v životě (protože visí v jídelně a já na obědy nechodil).
- Co maluješ/kreslíš nejradši?
To těžko říct, asi zvířata. Pak mě začala bavit i kresba aktů a dívčích portrétů. Asi by se to dalo zjistit tak, že by se spočítalo to, co jsem nejčastěji maloval/kreslil.
- Kolik děl už máš asi namalováno?
Záleží, co lze brát jako dílo. Třeba na gymplu v bilogii jsem neměl v sešitě ani jednu stranu, kde by nebyl alespoň jeden obrázek (to byl ale tlustý sešit). Na výstavě je 45 obrázků, takže celkem počítám tak 200 (obrázky v sešitech nepočítám).
- Myslíš, že by ses mohl malováním někdy živit, nebo si jím přivydělávat?
V současné době si to představit nedovedu. Nevím, kde bych bral lidi, kteří by to neustále kupovali moje obrazy. Asi bych musel hodně pracovat, abych namaloval ještě lepší obrazy a zároveň musel mít štěstí, aby si mě někdo, jak se říká, všimnul. Každopádně brzy uvidím, jestli bude zájem o obrazy, který mám na výstavě. Zatím je prodán jeden.
- Kdo je tvůj oblíbený výtvarník?
Tak to je dost těžká odpověď... Tak třeba Velázquez, Caravaggio, Picasso, Monet, Degas, Magritte. Tak mě teď napadlo, že na hodině filosofie na VŠ nám vyprávěl doc. Vaněk, že se ho grafik Josef Liesler ptal, kdo je jeho oblíbený umělec. Vaněk řekl, že Magritte, načež se Liesler začal smát, že Magritte přece neumí malovat. Vaněk ale odpověděl, že sice neumí, ale má skvělé nápady a fantazii :-)
- Máš nějaké oblíbené výtvarné dílo?
Pár obrazů mi z různých důvodů zůstává v hlavě. Je to Las Meninas (dvorní dámy) od Velázqueze, Geometr od Vermeera a Urbinská Venuše od Tiziana.
Součástí vernisáže byl i přednes PoKyho básní...
- Jak ses dostal k psaní poezie (prózy)?
Myslím, že to bylo někdy ve třeťáku na gymplu. Někdy prostě nastane období, že je člověk smutnější, navíc jsem neměl moc co po nocích dělat, a tak jsem si vždycky kolem půlnoci sednul na chodbu do křesla, pustil rádio a něco psal. Původně to byla jen próza.
K básničkám jsem se dostal spíš náhodou. Dědeček Lukáše Peroutky je básník, já mu pomáhal s přepisováním básniček na PC. Dopisoval jsem si v té době s kamarádkou z Jihlavy a ta to nějak špatně pochopila a chtěla, ať jí nějakou ukážu. V té době jsem za celý život napsal tak dvě básničky, tak jsem zkusil zpatra jednu napsat a poslat jí to. No prý se jí líbila, tak jsem zkusil napsat další...
Zlomem ovšem byla pohádka Zbyněk a mýval, kterou jsem napsal v šesté třídě na ZŠ a kterou si dokonce učitelka opsala z mého sešitu, aby jí prý mohla vyprávět dětem :-D
- Dáváš přednost vyjádření se slovem, nebo obrazem?
Obrazem, protože slova mohou dojít, ale obrazotvornost je rozsáhlejší. Může vyjádřit víc než slovo. Navíc si v malování víc věřím.
- Máš nějaký literární vzor?
Asi to bude překvapením, ale moc zrovna nečtu :-) Z toho co jsem přečetl, tak John Irving, Franz Kafka a Edgar Allan Poe.
- Oblíbené literární dílo?
John Irving - Svět podle Garpa a Edgar Allan Poe - Havran.
- Kolik času asi věnuješ tvorbě (ať už výtvarné, nebo literární)? Je to tak, že si řekneš, v sobotu budu malovat, anebo tvůrčí nálada přichází spontánně?
Bohužel to spontánně moc nejde. Člověk má různé povinnosti, takže musím vymýšlet i přímo u obrazu. Spontánní je to jen v jednom případě - ve škole. Člověk drží celou dobu v ruce tužku, před sebou jen papír... Je přece škoda ho nepokreslit, když přednáška (nebo cvičení) má hodinu a půl. A za tu hodinu a půl se nápadů dostaví dost a dost. I proto myslím, že v sešitech mám paradoxně nejlepší díla.
- Kde nacházíš inspiraci, náměty? (Opět myšleno na oba tvé umělecké obory)
Náměty jsou úplně všechno kolem. Tedy pokud to stojí aspoň trochu za to. Třeba jsem kreslil i vodovodní kohoutek, rameno nebo třeba ústřední topení. No pak samozřejmým námětem je krása, nejvíc námětů je ale ve fantazii.
K akci samotné...
- Jak se přihodilo, že máš výstavu? Byl to tvůj sen/cíl, tvoje přání, nebo se to tak nějak semlelo samo?
Byl to můj sen, ale samotného by mě nenapadlo, že se to může vyplnit tak brzy. Maminka Lukáše Peroutky, paní Eliška Peroutková, je totiž také malířka a když jednou byla u nás (už ani nevím kvůli čemu), tak se jí ty obrázky nějak zalíbily. Byla asi docela překvapená. No a zrovna v České společnosti pro duševní zdraví tou dobou vystavovala, takže mě tam doporučila.
Ona sama se tam dostala náhodou, když jí volala (nebo psala), nějaká její známá. Že prý někde viděla inzerát, že hledají umělce, který by v jejich prostorách vystavoval...
- Jak dlouho trvaly přípravy? Musel jsi třeba ještě narychlo dokreslovat nějaké obrázky? Vyskytly se nějaké komplikace?
Přípravy trvaly od ledna. Asi tak po státnici, takže asi měsíc a půl nebo dva měsíce. Chce to zajistit občerstvení, sehnat hosty, vymyslet program, vybrat básničky, vymyslet pozvánky, programy, plakát. Pak všechno vytisknout, případně opravit, slepit, zarámovat obrazy, vyřezat pasparty, někde narýsovat zlaté lemování. Pak udělat korektury, rozvěsit obrazy, koupit kelímky atd. atd... Na rychlo jsem domalovával jeden obrázek, ale nedomaloval, nedalo se to stihnout :-)
Komplikací bylo dost, např. domluva. Navíc jsme nějak špatně spočítali počty pozvánek. Nejhorší bylo ale zajistit druhého recitátora, Terku jsem sehnal až týden před vernisáží (po několika neúspěšných pokusech jinde), dokonce to vycházelo tak špatně, že Tereza se s panem Peroutkou viděli poprvé až 45 minut před vernisáží. I tu zkoušku jsme museli udělat bez ní.
Jé, teď si ještě vzpomínám na komplikaci... Rozflákal jsem jeden kliprám :-/
- Bez koho bys to celé nezvládl uspořádat? Kdo byli účinkující - tvoji známí?
Určitě bych to nedokázal bez Lucky. Ona udělala asi nejvíc práce. Pozvánky, občerstvení, pasparty, a tak. Pak bych to nezvládl bez paní Peroutkové, protože ona mi to dojednala a její nápad byl vernisáž i ten přednes básní. Hodně se starala o to, aby vernisáž proběhla bez problémů. No a ještě by to nešlo bez pana Ledvinky z České spol. pro duševní zdraví. Vždycky, když jsem potřeboval se tam stavit, našel si na mě čas a byl velmi ochotný.
A k účinkujícím:
Eliška Peroutková, Zdeněk Peroutka - manželé a rodiče Lukáše. Paní Peroutková vernisáž uvedla, pan Peroutka recitoval.
Miloslav Uhlíř - Je to kamarád pana Peroutky nebo spíš rodinný přítel, nevím přesně :-)
Me & Julio - Simon & Garfunkel revival - Jirka Würtherle je můj kamarád a spolužák z VŠE a zároveň už dlouhou dobu chodí s mou bývalou spolužačkou ze základky (hraje s nimi také - na bicí.. jenže je teď na půl roku ve Španělsku). Jeho parťáka osobně neznám.
Tereza Šnejdarová - spolužačka z gymplu, rok jsme spolu seděli v lavici, teď studuje v Hradci Králové.
.................................................................................................................................
PoKy nám odpoví na otázky, až bude mít čas. Vy zatím můžete do komentářů napsat další. :-) Honza promine, pokud porušuji nějaké žurnalistické zásady interview, ale tak snad to nemusíme hrotit, ačkoliv bych jako studentka češtiny měla vědět, co to obnáší. :-P ;-)
Moňa
Další fotky prohlížejte na: http://fotoalba.cz/alba/AsanteKotoko/1367941